S panem Vinšem jsme se domluvili a společně vytvořili tento rozhovor, který je i ve Votických novinách..
Jak jsem si také dozvěděla, od příštího školního roku, roku 2012/2013, bude mít pan Vinš třídnictví ve tříde 9.B., což je shodou okolností i moje třída..
A teď již rozhovor.. 
Jak dlouho už jste ředitelem na naší škole?
Na Votické škole jsem se ředitelem stal po konkurzu, který byl vypsán v roce 2000. A do konkurzu jsem šel s tím, že školu převedu do režimu příspěvkové organizace. V době, kdy toto ještě nebylo běžné a na okrese byly zhruba 3 školy, které byly příspěvkovou organizací. V následujících letech se ukázalo, že tento trend je správný a v roce 2003 bylo zákonem uzákoněno, že všechny školy mají být jako příspěvkové organizace.
Jak vzpomínáte na svá školní léta?
Na školní léta, vzhledem ke svému věku, vzpomínám jen v nejlepším. Co bylo špatné, na to jsem zapomněl a vzpomínám na tu dobu, jako na dobu, kdy mě netížili různé starosti a mohl jsem se věnovat více svým zájmům a zálibám.
Jaký předmět jste měl ve škole nejraději a který naopak?
Nejraději jsem měl přírodopis, kterému jsem se věnoval i dále ve své profesní dráze. A také pracovní činnosti – pěstování rostlin. Naučil jsem se tam řadu praktických věcí, které využívám i dnes: roubování, šlechtění a podobně. Nejneoblíbenější předměty byly jazyky. V té době hlavně ruština; prostě jsem k jazykům nenašel žádný vztah, proto jsem se také žádný pořádně nenaučil.
A chodil jste někdy za školu?
Za školu jsem pochopitelně zkoušel chodit, ale v té době to nebylo až tak jednoduché, protože my na malém městě jsme se všichni znali a pokud se někdo objevil mimo školu v době, kdy měl ve škole být, tak to rodiče věděli možná dříve, než jsem se vrátil za školy.
Na své učitele vzpomínáte dobře?
Na své učitele vzpomínám dobře, na každém stupni škol, které jsem absolvoval, mám učitele, kteří mi hodně dali. Na základní škole to byla hned v první třídě paní učitelka Sýkorová, která byla takovou naší mámou. Na 2. stupni to byl náš třídní učitel Jaromír Hubený, učitel fyziky a třídní učitel, který mi pro mojí pedagogickou práci hodně dal, tak jak by třídní učitel měl působit. Na střední škole to byli dva profesoři, a to profesor přírodopisu Pilař, který byl odborník a i když mám přírodopis rád, tak jsem se neodvážil z něj maturovat, radši jsem maturoval z chemie. Pak profesor Bedřich Saxel, ke kterému jsem chodil na deskriptivní geometrii a který, nám ten předmět udělal zajímavý, tak že jsem se s deskriptivní geometrií, setkali v praxi. A na vysoké škole to byli dva učitelé. Doktorka Eva Lišková, u které jsem pracoval na diplomové práci z živočichů ve vodách Polabí. A učitel didaktiky přírodopisu – Antonín Altman, který v době, kdy jsme měli učebnice zatížené politikou, tak nás seznamoval s učebnicemi z celého světa. Byl to opravdu didaktik, který nám říkal: „Učitelské povolání a povolání herce má mnoho společného. Oba se musí rádi předvádět a musí tu hodinu umět zahrát.“
Na jaké jste byl střední škole?
Byla to 12-ti letá střední škola. Devátá třída plus tři roky tam.
Co vás při výběru profese ovlivnilo?
Moje cesta k učitelskému povolání nebyla přímočará. Původně jsem začal studovat na přírodovědné fakultě, protože jsem se chtěl věnovat svému koníčku – ontologii. Věděl jsem, kde se o kameniny z druhohor zakopávána na každém kousku pole. Po té podzimní orbě se objevují na polích kameny, kde jsou různé otisky měkkýšů, ježovek, žraločích zubů atd. Bohužel, tento obor se neotvíral každý rok, takže v době, kdy já jsem končil, otevřený nebyl. Dostal jsem se na studium inženýrské geologie, což mě tedy nebavilo. Tam šlo o technické předměty, takže jsem po roce skončil a přešel na pedagogickou fakultu, kde jsem se tedy věnoval přírodopisu, a druhou kombinací byli základy zemědělské výroby, kde jsem měl možnost uplatnit svoje záliby jako pěstitelství.
Ve škole kromě ředitelování i učíte, jaké předměty?
Učím velice málo, což mě trochu trápí, ale i na těch málo hodin někdy z hlediska úřednických povinnosti mám málo času. Učím přírodopis a seminář z přírodopisu. Rád učím i pracovní činnosti a v podstatě všechny předměty kromě jazyků. I když moje pedagogická kariéra, která začala roku 1974, začínala tím, že hlavní náplň mého úvazku tvořila češtin a dokonce i moje neoblíbená ruština.
Jak jste to zvládl učit?
Češtinu jsem zvládl, protože jsem měl vynikající učitelku paní Zahradníčkovou, která tady na škole působila. Ruštinu jsem učil asi půl roku a myslím, že ten zdejší ředitel poznal, že to nebude to, co bych mohl žákům předávat dál.
Máte rád školní srazy a vzpomínáte si na své žáky?
Určitě, rád na školní srazy chodím a v každé třídě mám žáky, které si pomatuju. A to jsou buď žáci, kteří byli nějak vynikající, nebo to byli takoví ti třídní rošťáci. Teď už to vše bereme s humorem a rádi na to vzpomínáme. V každé třídě je ale skupina žáků, která mi už z mysli vymizela a vzpomenu si na ně, až když se setkáme.
Můžete srovnávat dnešní žáky s těmi, co do školy chodili dříve?
Můžu, ale to srovnání trochu pokulhává. Protože tak jak se změnila společnost, změnili se i žáci. Co beru jako klad je, že dnešní žáci jsou více otevření, co beru jako zápor, že málo respektují autoritu. A myslím, že to je problémem celé společnosti. Na druhou stranu si myslím, že zvlášť za posledních 10 let nastala obrovská změna. Skutečně se i škola z hlediska změn změnila na instituci, která už není zdaleka jedinou, kde se nechávají získávat vědomosti, změnila se technologie, byla dovybavena celou řadou nových moderních vyučovacích pomůcek, výpočetní techniky a že se tady mění styl práce každého učitele.
Co se vám za dobu vašeho ředitelování nejvíce povedlo a na jaké úspěchy jste nejvíce hrdý?
Určitě jsem hrdý na to, že jsem možná s obdobím několika let předešel při nástupu do funkce změny, které následovali později. To znamená, že jsme začali působit jako samostatná organizace, kdy jsme o většině věcí mohli rozhodovat. S postupem času jsme byli o tyto pravomoce obíráni, takže dneska už se dá říct, že už ta právní subjektivita školy není taková, jaká byla na počátku, ale v rámci toho se nám podařilo ve škole vytvořit celou řadu věcí. Podařilo se také po mnoha letech, kdy jsem na škole působil a neustále se o tom hovořilo, změnit školní dvůr a školní zahradu na fungující více účelové hřiště, kde je možný provoz, dá se říct, že po celý rok. Že se škola vybavila počítači a věcmi jako dataprojektory nebo vizualizéry.
Jste spokojen se současným stavem školy?
Se stavem školy, si myslím jako ředitel, bych neměl být spokojený nikdy, protože pak už by funkce ředitele byla úplně zbytečná. To znamená, že i dnes je co zlepšovat, záleží, jak na to jsou finanční prostředky, a dá se říct, že v dnešní době z hlediska státu je těch prostředků čím dál méně. Zároveň nejsem spokojen s tím, že se nedaří vždycky obsadit všechny pozice ve škole těmi učiteli, těmi aprobacemi, které by byli potřeba, protože se stále nedostává kvalitních jazykářů, začínají chybět vyučující technických předmětů a matematiky. Takže určitě je i pro budoucího ředitele stále na škole co zlepšovat.
A s počtem žáků?
Současný počet žáků je takovým sladkým obdobím, kdy má škola plno prostorů pro všechny možné funkce. To nás vedlo k tomu, že jsme vytvořili odborné pracovny prakticky pro všechny vyučovací předměty. Přístavba učeben skončila v roce 1985; byla stavěná v době, kdy do školy chodilo 860 žáků. V současné době se ten počet pohybuje kolem 450. To znamená, že ten prostor tady se pro každého žáka skoro zdvojnásobil.
Už se těšíte do důchodu?
Důchodový věk mi naběhne v prosinci, poslední rok určitě ještě odučím, a pokud v dalším období bude potřeba vypomoct, tak rád vypomůžu. Ale do důchodu se těším, protože z hlediska své funkce nestíhám své koníčky a myslím, že by si měl každý svůj život zpestřit koníčky, které ho baví. Takže vyhrabu za skříní svůj hvězdářský dalekohled, který tam zahálí už dva roky a ještě jsem si ho nesestavil, opráším svůj domácí mikroskop a budu se moc věnovat tomu, co mě baví, to znamená pozorování přírody atd. A budu se věnovat taky svým vnoučatům.
A poslední otázka: Co pro vás osobně znamená ZŠ Votice?
Votická škola pro mě vlastně znamená celou mojí pracovní kariéru. Nastoupil jsem do Votické školy po vojenské službě hned jako na první pracoviště a zůstal jsem tady. Říká se, že je dobré měnit pracoviště, já jsem Votickou školu poznal v mládí jako místo, kde byli učitelé družní, kamarádští, předávali si mezi sebou svoje zkušenosti, vzájemně si pomáhali. A to jsem se snažil prosazovat i ve své funkci ředitele. Takže Votická škola je mojí srdeční záležitostí a myslím si, že na ní budu vždy rád vzpomínat a rád sem chodit.
A já Vám všem, co tady ve Votické škole studují a budou dále studovat, přeji hodně úspěchů a aby jste na ty školní léta, která tu strávíte vzpomínali tak, jako vzpomínám já se svými žáky spolužáky na různých srazech.
Moc vám děkuji za rozhovor, a za čas, který jste mi věnoval…
Toto všechno mi sdělil pan ředitel Vinš. Doufám, že na nás bude vzpomínat jen v dobrém a přijde nás někdy navštívit.